Když se pak paní Eva ptala-jak bylo, řekla jsem jí o tom tepotu, až na moje mrtvé srdce. Cítila jsem-jako by se mi vrátila část mojí síly - myslela jsem, že už to nikdy nebude. Podívala se na mne- zvláštně- řekla "Vy to umíte...". Nevím, ale už předtím, když jsem se zmínila o tlukotu břišní tepny, tak se dívali nějak divně-ustaraně?udiveně ? polekaně ?
Síla, kterou jsem cítila - mne rychle opustila - moje srdce mlčelo - unavila jsem se a sotva, že jsem se doplazila zpátky - strašná únava a bolest, snad proto, že mluvila jsem- tolik lidí tam bylo.
Je ráno . Zase cinkají moje zvonítka- a já už tak dlouho u okna nebyla- krouží-až naráží do rámu okna-venku je bezvětří-dívám se na ně - vůbec nezpomalují.
Dnes je vidět Hvězda - po tolika dlouhých dnech
Včera večer-než jsem usnula- tak dlouho jsi svítila červeným světýlkem - chtělas, ať ti řeknu co se stalo ? Já jsem ale nemohla tohle vyprávět- povím ti o tom teď.
Šla jsem za Evou Š. Přišla jsem o něco dřív- a bylo tam plno lidí- měla jsem radost, byla ve mně taková úzkost, že už nepřijdou-ulevilo se mi. Ale paní Eva řekla- ti nejdou k nám. Ta úzkost. Oni už opravdu nepřišli-cítila jsem to z nich je mi těžko. Zkoušíme autogenní trénink- není to Bartoška, mluví nám k tomu paní Eva - moje přání se splnilo. Nedokážu se soustředit. Měli jsme si představit teplo, ale já jsem cítila v nohou a rukou zimu- šířila se všude- jako jemné chvění-pak se začala stahovat do středu těla- a cítila jsem- jak ze mne vzhůru vychází mrazivá- jako ostré-stříbrné jehličky. Ten Honza u toho hned na začátku usnul a chrápal a ta holčinka začala kašlat a musela odejít. Nebylo mi dobře, když to skončilo-musela jsem se paní Evy zeptat- jestli tam mám chodit. Přiznala jsem, že si myslím, že jsem ty lidi odehnala. Bylo to hrozné. "Proč si to myslíte ?!" "Proč si to myslíte ?!" mlčím - dívám se na ni -cítila jsem to z nich-strašně mne to mrzí, že jsem je zahnala "Je mi čím dál hůř". "To je destruktivní- vy byste víc potřebovala terapii" neříkám nic. Ještě trapně skučím, že jsem ztratila cigarety a nemůžu si ani zakouřit- brečím- to je něco- skládám se. Řekla, že se zeptá-jestli někdo nemá cigaretu- neměli-nikdo tam nekouří. Musím rychle odejít- paní Eva mne objala "Já Vás mám ráda"..."Já vím"- utíkám- je mi zle.
Při mém vyprávění zvonítka stále krouží a zvoní- už asi půl hodiny- zpomalí se- a pak se rozkmitají ještě víc-záclona se ani nepohne- venku je opravdu bezvětří - nerozumím tomu.
