Znamená to něco ? Váhala jsem, jestli tam mám ještě jít - půjdu tam - musím jen mlčet, abych ostatní nevyděsila.
Chci zjistit- jestli se skutečně něco děje a co to znamená. Zatím to vypadá, že ano, ale nemůžu se zeptat.
Stává se mi teď, že potkávám lidi, a že je znám, ale určitě je neznám- nemůžu znát tolik lidí. Hlavně jeden-je to nějaký muž - nedokážu si vybavit odkud ho tak důvěrně znám. Raději se na ně nedívám-jsem trapná.
Odešla jsem ve dvě a šla za paní Evou Š. Byla ráda, že mne vidí. Bylo nás tam málo, přišla na chvíli i nějaká terapeutka-ještě mladičká - nezaujala mne. To napínání svalů mi nejde a nedokázala jsem se uvolnit-už cestou mne začala bolet levá ruka. Taky jsme dělali něco- jako vytváření osobního prostoru - rukou ostře ukázat - TY ! A nohou odkopnout -UHNI ! Všichni to dělali opravdu s gustem a já na ně koukala- jako to tele. Bylo to hrozně agresivní a já jsem se snažila napodobit to opravdu jen symbolicky - ta slova jsem ani nemohla vyslovit- jen párkrát jsem je šeptla, nelíbilo s mi to - je to proti mojí podstatě. Přiznala jsem se, že mám pocit-jako bych měla hlavu vraženou mezi rameny-možná z toho mne bolí ramena a šíje- připadá mi, že i tak vypadám. Paní Eva se zeptala-které zvíře dělá tohle s hlavou- nevěděla jsem - abych něco řekla- tak jsem řekla, že pštros. "Ten strká hlavu do písku"- "Želva- schovává hlavu do krunýře".
Pak byl autogenní trénink- volala jsem Matku- představovala jsem si, že jsem s ní, ale vím, že to nebylo ono, můj smutek.
Když paní Eva řekla, ať si představíme louku - byla jsem s matkou na ní - seděly jsme proti sobě a pletly jsme věnečky- a ona mi ten svůj vložila na hlavu - z pampelišek- malá zlatá sluníčka. Potom jsme nabíraly do dlaní blankytně modré zářící kvítka pomněnek a rozhazovaly jsme je kolem sebe- jak vířily a vzlétly - vysoko- vysoko. Tekly mi slzy.
Paní Eva řekla, že to byla vzpomínka na dětství - myslím, že ne
Dnes se mi o paní Evě něco zdálo- cvičily jsme to napínání svalů- na slabinách- sahla na mne vpravo-a mně to nevadil
Tio - právě teď jsem poprvé četla o předsmrtných zážitcích. Věděla jsem - kdoví od kdy a odkud o zářícím tunelu -o krásných zahradách - andělovi - o možnosti rozhodnout se zůstat, nebo se vrátit-a tak. Až do této chvíle jsem si říkala- já jsem ale v žádné krásné zahradě nebyla a pokud jsem viděla anděla- tak tak nějak - i když děsivě- vypadala moje sestra. Ale ono to tak úplně není- stejný je jen ten tunel a světlo v něm. Viděla jsem tolik bytostí. Ani o cestě tunelem nic nevím - jen ty černé tubusovité reflektory a světlo- světlo- ten vpravo se začal přibližovat - světlo se zvětšovalo až mne pohltilo- světlo - zářivě bílé. A pak ten zářivě bílý sál - zářivě bílé bytosti, mlčenlivý dav - čekající- bez citu-bez emocí- a mamka a táta. Potom ten hlas. A moje pohrdání vlastním tátou. Pak už nic. Nechtěli mne mezi sebe - nechtěli.
Byl to předsmrtný zážitek. A to- co mne trápí je- že mne mezi sebe nechtěli.
Tak - teď víš to nejdůležitější co pro mne je.
