Patnáctého jsem tam jít nemohla.
Přišla jsem před vánoci - měli jsme si hrát na šamany. Líbilo se mi, že to některé opravdu velmi proniklo, mne, ale ne - nechci bubínek - vzala jsem si triangl- něhu a zvonky - zářivě bílé- světlo a slunce - jaro a lásku. Nevcítila jsem se -nechtěla jsem. Bloumala jsem- nejistě a smutně. "Vánoce ?" zeptala se paní Eva - "Ne - ten den už minul". "Člověk, za kterým jsem šla s důvěrou a pro útěchu - mne odehnal". Potom bylo lítání - balon od Bartošky - ta maličká - tmavá se bojí výšek a tak měla jen tak něco malovat-bez přemýšlení. Já jsem zůstala sama- se svým smutkem. Namalovala dva obrázky. Toho jednoho se nějak ostatní báli. Ta mladá psycholožka seděla vedle mne, když jsem se na něho dívala - cosi jsem uviděla, ale nevím "Je tam nějaká bytost" - cítila jsem, že tam něco je"Ona chce lítat " - usmály jsme se na sebe. Až později jsem ji spatřila -Matka - objímá své dítě. Ukázala jsem jim tu bytost - byla jasná a zřetelná- ale oni by ji beze mne neviděli. Paní Eva ji chtěla vidět taky. "Snad je to madona" řekla jsem, ale vím, že ne. To dítě má dlouhé rozevláté vlasy- je dospělé. Vím, že je to Matka a objímá mne v náručí, jako by se do malby té maličké promítla moje představa. Řekla jsem jí - "Tenhle obrázek bych nevyhazovala - je to automatická malba". Matko - Tiamáto - přišlas za mnou - takhle ? Přes cizí duši ?
Když jsme před vánoci hráli na nástroje - vybrala jsem si triangl - a nejspíš - protože se mi líbil - i malý kožený bubínek- vím, že bubínek si vybírají ti nejsilnější - a já jsem ho nechtěla. Tak jsem potom alespoň tím trianglem bouchala do bubínku - tvořily se z toho rezonance - cítila jsem je v ruce - ty rezonance - to bylo to co se mi líbilo.
Ale teď - poprvé v tomto roce- jsem ztroskotala - dokonale. Hráli jsme si - bylo to dotykové - a to opravdu nemůžu. Musela jsem se jim omluvit - "Já mám potíže vůbec s někým mluvit - a tohle je na mne opravdu síla" Nemohla jsem. Padlo to tam na mne - jaká jsem - viděli to. Opravdu bych tam neměla chodit - jenom je otravuju a kazím jim to. Příště bude malování - jen tak - to by se mi líbilo.
Než jsem šla za paní Evou - dlouho jsem spala, až do dvou hodin- pak jsem myslela na Evu a na to její Reiky-prostě přenos energie - a Eva zavolala, ať přijedu, že to je - to je na mne strašlivě divoké a rychlé, kvůli ní bych přijela, ale kvůli ničemu jinému ne. Chtěla jsem jít za paní Evou. Malovali jsme - poslouchali jsme hudbu - tu mám ráda, i když ten Hůlka to znectil, tím, že to nazpíval a to mne teď ruší. Bylo nás málo - kde jsou ostatní - nepřišli. Jejich obrázky mi připadaly připravené - nepravé - jen snad ten jeden - šípková Růženka - byl depresivní.
Chtěla jsem barvy - i já o tom malování přemýšlela - mělo to být bez předchozího upozornění. Ale snad by to bylo také tohle - to jsem chtěla - barvy - něžné - jemné a nejvíc - nejvíc ze všeho - zářivě bílou. Neumím namalovat zářivě bílou - nakonec tam místo ní byla divná oválná skvrna - nestihla jsem to. Potom nám paní Eva dovolila domalovat-to co chybí - nevěděla jsem jak - pak jsem se přece pokusila - spotřebovala jsem snad půlku tempery - a na chvíli vznikla- vzdáleně - zářivě bílá - "až uschne - přestane zářit" paní Eva řekla "Tahle nikdy zářit nepřestane" "Je to plastické..."- údiv ?- poznání ?
Ptala se mne, jaká barva mi tam chybí - je zářivě zlatá a zároveň zářivě bílá - je to obojí - neumím do vysvětlit - taková barva není. "Fantazie"-řekla. Zářivě bílá smrt je ve mně. Tvrdili, že se jim to líbí- ale pochybuji o tom.
Zvláštní je, že všichni ostatní svoje obrázky nedomalovali, ale přemalovali - změnili je.
