Už jsem nedokázala být s lidmi. Ty strašné stavy úzkosti a odosobněné stavy – za zdí.
Nevím ale o tom, že bych se snažila o to, aby sestry dostaly výpověď – tak bych jim nikdy neublížila – měla jsem je ráda.
A ony mne z toho vytrvale obviňovaly. Je to nesmyslné – byla jsem jenom ošetřovatelka. Nepřijali mne. Tak mne to mrzí. Čím jsem to vyvolala?
Já jsem si jenom tolik přála, aby milovali a ctili moje nemocné. Protože moji nemocní pro mne byli vším. Všechno co ve mně bylo – bylo pro ně.
Pro mne byla radost, když jsem je mohla v jejich trápení, alespoň trošku potěšit a když jsem jim mohla pomáhat.
Ty potají ukradené chvilky, kdy takovou lásku k nim jsem cítila – a ta síla byla jen pro ně.
A tak – zdálo se mi o nich – a jim – zdálo se o mně.
Moji nemocní byli moje radost a štěstí.
Do hvězd Tvých očí - ti osud psal-
že přes všechno zlé-
Ti lásku a štěstí dal
A stávalo se také, že jsem nebyla všemi nemocnými přijata a to bolelo.
A stávalo se, že řekli – “vy jste bůh” – ne - jsem jenom nešťastný – smutný člověk. No tohle se sestrám opravdu líbit nemohlo.
Tolik lidí jsem viděla umírat – byla jsem s nimi na poslední cestě – za všechny, kteří je milovali – a nemohli být s nimi – v té poslední chvíli.
A v člověku– smíření je-
po vší té bolesti –po ztrátě naděje
Hvězdy v jeho očích zazáří-než naposledy zavře je
V zářivě bílém – do jiných vesmírů život odletí
-bez vzpomínek-lehounce-a nikdy se nevrátí
Byla jsem plná síly a energie. Elektrizovala jsem – nabíjela jsem předměty, kterých jsem se dotkla – a ty pak praštily každého kdo se jich po mně dotkl.
Zelektrizovaná byla i voda – probíjela. A když mne odháněly – jdi pryč -a chtěly mne odstrčit – dostaly ránu. To byly blesky. Pak už na mne raději nesahaly. Jen moje nemocné ta energie nikdy neudeřila.
Začaly se objevovat podivné halucinace – kdy se kolem mne, nebo na jipce někdo pohyboval – a nikdo tam nebyl.
A také jsem slyšela – kdo ví co to bylo.
A stává se – že v sobě vnímám jiného člověka – jako by do mne vstoupil.
Já vím – schizofrenik ale nejsem – to by přece zjistili a určitě by mne sem nedali. A já bych nikdy nikomu nemohla ublížit.
Také se objevily pády – to bylo nové. Uslyšela jsem ránu – a koukám -ležím – pleskla jsem sebou jako hadr – nikdy se mi nic nestalo – a to jsem občas pěkně letěla . Také moje nohy a ruce lítají při uvolnění až do stropu. A ty zvláštní zvuky v hlavě – jako když hvězdy zpívají.
To je úzkost.
A viděla jsem čtyřlístky – stovky čtyřlístků - byly pro ně – moje přání štěstí.
A matka – božská Tiamáta – je se mnou.
A stále jsem hledala odpověď – co se stalo?
Proč jsem se nesměle ptala na to – co jsem přece tak dobře věděla.
