V něděli jsem šla za paní Evou Š. Napadalo mne, že tam nebude-že z toho sejde, ale šla jsem tam-pochopitelně zase mne napadají nesmysly. Vstoupila jsem dovnitř-viděla ji "Máte na mne náladu ?" "Oni Vám to nevyřídili ..?" -chtěla to zrušit-bolest v zádech ? Chtěla jsem hned odejít, ale pozvala mne na kávu a chtěla jsem jí dát bonboniéru a alespoň říct o těch epileptických příznacích.
S paní Evou Š. mi bylo neuvěřitelně dobře jako snad s nikým ne - to je zvláštní. Celou neděli mi bylo zle-a s ní tak dobře- no vzala jsem si předtím ten prášek-asi působil. Vysvětlila jsem jí, jak to se mnou je , aby mohla posoudit, jestli tam mám vůbec chodit a aby před ostatními se mnou neprobírala ty neurologické potíže -a nepřičítala je něčemu jinému. Bylo mi volně a dobře. Povídaly jsme si o všem možném, a já - připadala jsem si normální - už tak dlouho ne. Řekla jsem jí, že se léčím - "No svoji doktorku máte ..", snad si myslela, že mne k někomu nacpe, že jsem jen tak nadivoko. Nepotěšila mne-odvykání na neurol trvá i rok- tak to jsem si fakt fandila. Mluvily jsem o paní Primářce, že jsem jí o tom řekla, a že se ptala, jestli k tomu má paní Eva oprávnění. Chtěla vědět kdo se o mne stará, pak řekla - připadalo mi-jako by s úlevou-ta o tom nic neví, je stará - to mi vadilo . Je hodná- tady má dobrou pověst. To už bylo lepší." Teď ke mně byla hodná" - to se zase na mne podívala-jako udiveně. Taky něco o výměně...? "Nechci o ni přijít ". Připadalo mi, že jí moje společnost nevadí-cítila jsem se volně "Feťák - dostal svoji drogu, a tak je spokojený". Nakonec mi nabídla mlsku z bonboniéry-vzala jsem si maličké-roztomilé srdíčko - tady je nugát-ukázala mi ho-vrtím hlavou-nechci ho, mívala jsem ho ráda, ale není hezký, podívala se, co jsem si vzala- srdíčko- a potěšeně si ho vzala taky. "Modré z nebe - nic jiného to nemohlo být ...."
Objala mne- a já - odpověděla jsem jí.
Tio. Vylekala jsem se - malé - droboučké sýkorky. Už koncem října mi vlétla - po noční do pokoje- ozval se divoký šum jejích křidélek a byla uvnitř- jen s obtížemi jsem jí ukázala cestu ven. A teď - v sobotu ráno -zase po noční - se ten šum křidélek ozval znovu a vlétla dovnitř - pustila jsem ji ven a vyčinila jí- co to dělá. Lehla jsem si - a znovu ten divoký šum a byla zase uvnitř. Znovu jsem ji pustila-domluvila jí- a tentokrát to velké křídlové okno přivřela- to už mne vyvedlo z míry-pokaždé se ošklivě uhodí - proč se vrací. V neděli ráno se nic nestalo-neměla jsem po noční, až v pondělí ráno - znovu po noční - už jsem ležela- a slyšela jsem ten divoký šum křidélek za oknem - už ale nemohla dovnitř. Vydělilo mne to. Co to znamená ? Vidí snad oknem moje ibišky a hledá léto ? Nevím, ale je to zvláštní - děsivé. Vůbec se teď dost lekám-každý pohyb lidí směrem ke mně mne leká a připadá mi, že většinu lidí znám- a oni na mne někdy promluví. Raději se na nikoho nedívám.
Když jsem tam přišla - cítila jsem změnu- hodně životů- dřiv to tam bylo spíš opuštěné. Taky postupně přišlo hodně lidí-snad čtrnáct. Byla jsem ráda-kvůli paní Evě Š.-přeji jí úspěch a radost.
Bylo mi tak zle, když jsem tam šla, ale u nich se mi přece ulevilo. Cvičili jsme dýchání- to se mi líbilo víc, než napínání svalů - to mi nejde- jsou to mantry - použití písmen při výdechu a nakonec ÓM - pro celé tělo. Pak nám k tomu paní Eva pustila hudbu - Tibetské zvonky - nádherné -skvělé, proti tomu je všechno jako slabý odvar- chtěla bych je. Poslouchala jsem je. Tepna v mém břiše mohutně buší- cítím tlukot srdce v nohách, pak v rukou, v krku a v hlavě- silný-klidný-mohutný-vznešený. Jen srdce v mojí hrudi mlčí-stažené- mrtvé.
